klasická politická ekonomie Tradice ekonomické analýzy, jež se rozvíjela zvláště v Anglii od konce osmnáctého do poloviny devatenáctého století, tedy v éře prilmyslové revoluce. Přestože dilležitý přínos k této tradici znamenala už díla Richarda Cantillona a Davida HUMA, za její základní kámen je obvykle považován spis Adama SMITHE.
Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776). Mezi nejvýznamnější představitele se řadí Malthus, Ricardo, Senior, McCulloch, James MILL, J. S. MILL a francouzský ekonom J. B. Say. Zvláštní význam pro šíření jejich myšlenek měl Klub politické ekonomie, založený v roce 1821, a časopis Edinburgh Review. Také ekonomické myšlení Karla MARXE můžeme chápat jako součást klasické tradice.
Počátky klasické politické ekonomie jsou spojeny se Smithovým útokem proti MERKANTlLlSMU a s jeho prosazováním "systému přirozené svobody". Merkantilistickou regulaci kritizoval za uzavírání cizích trhů a jako překážku plného využití práce, a tím i brzdu ekonomického růstu. Rilst ovšem také závisí na poměru produktivní a neproduktivní práce, přičemž produktivní práce vytváří podle Smithe hmotné statky, zatímco neproduktivní je využívána v provádění osobních služeb. Hospodárnost znamená snížení využití práce ve sféře osobních služeb a růst schopnosti kapitálu využít lidské práce v produktivní oblasti. Smith věřil, že s akumulací kapitálu v rostoucí ekonomice porostou i mzdy, což byl proces, který on i ostatní klasičtí političtí ekonomové schvalovali, protože společně chápali vysoké mzdy jako pobídku k pracovitosti.
Smith a klasická tradice ztotožnili ekonomický problém s bojem o získávání bohatství z přírody. V tomto boji byla efektivnost práce hlavní proměnnou. V intelektuálním aparátu klasických ekonomii se stala ústředním bodem pracovní teorie hodnoty, podle níž pouze práce propiljčuje výrobku hodnotu a vysvětluje (do značné míry) relativní ceny.
Klasickou politickou ekonomii je třeba odlišovat od neoklasických ekonomických teorií či marginální revoluce, spojované s prací W. S. Jevonse v sedmdesátých letech devatenáctého století. Zatímco neoklasicisté se zabývali nejúčinnějším rozdělením daných omezených zdrojil mezi konkurující spotřebitelské zájmy, klasičtí ekonomové se nejvíce zajímali o rozmnožení zdrojil a jejich rozdělení tak, aby stimulovaly další růst. Srovnání klasického a neoklasického ekonomického myšlení nám dává obraz o obecně empirické a politické orientaci klasicistil. Klasická politická ekonomie byla příhodně nazvána "vodítkem pro státníka k ekonomickému růstu" (O'Brien, s.34).
Klasičtí političtí ekonomové zpravidla státníki1m radili, aby skončili s vládní regulací. Smithova kritika vládních zásad regulujících přípravu učedníkil, monopolil, tarifi1, odvodil a dalších restrikcí ovlivnila klasickou politickou ekonomii směrem k laissez-faire. Nový chudinský zákon z roku 1834, rozpočet na rok 1845, který zrušil daně uvalené na více než čtyři sta položek, a zrušení obilních zákonil (omezujících dovoz obilí) v roce 1846 pak znamenaly dilležité politické dilsledky teoretických argumenm klasické politické ekonomie. Obecně antipaternalistický postoj těchto ekonomii ilustruje Ricardova parlamentní obhajoba náboženské tolerance, svobody tisku a parlamentní reformy. Hodnoty klasické politické ekonomie jsou tak úzce spojovány s hodnotami západní liberální tradice - individualismem, tolerancí a omezenou vládou (viz LIBERALISMUS).
Klasická politická ekonomie však neschvalovala laissez~faire dogmaticky. Tito ekonomové byli v první řadě spíše utilitaristé než obhájci přirozených práva byli ochotni využít moc vlády, jestiže se jednalo o veřejné blaho. Jak napsal McCu11och, "principu laissez-faire lze u určitých věcí bezpečně dÚvěřovat, ale u mnoha jiných je nepoužitelný;
a odvolávat se na něj při každé příležitosti zavání spíše politikou papouška než státníka a filosofa" (viz O'Brien, s. 272). Vládní zásahy, za které někteří z těchto ekonomÚ bojovali, zahrnovaly ochranu nového prumyslu, zákony o dětské práci, pomoc starým a nemohoucím dělníkÚm, veřejné vzdělání a prostředky na zlepšení zdraví veřejnosti.
Dokonce i Malthus ve svém slavném útoku na starý chudinský zákon a Ricardo v kampani proti obilnímu zákonu chápali věci tak, že jejich požadavky musí být plněny postupně, aby se zmírnilo utrpení. Studujeme-li dlouhý výčet jejich (často rozporných) doporučení jak postupovat, je zřejmé, proč je komentátoři představují především jako reformátory.
Ekonomický rust zůstal ústředním zájmem klasické politické ekonomie po Smithovi, i když došlo k posunu dÚrazu od Smithova umírněného optimismu k uznávání vážných překážek nlstu. Nejznámějším z těchto pesimističtějších hodnocení byl názor Thomase Malthuse (1766-1834), který byl v roce 1804 jmenován prvním profesorem politické ekonomie. Ve svém Pojednání o populačním zákonu (1798) vyvracel ideu, že lidská bída je důsledkem existence institucí, zejména soukromého vlastnictví. Malthus se pokusil ukázat, že rust počtu obyvatelstva má tendenci stoupat geometrickou řadou, zatímco zemědělská produkce mÚže rust pouze řadou aritmetickou. Vzhledem k tomuto nepoměru je nárust populace udržován v přijatelných mezích vlivy omezujícími porodnost (kontrola porodnosti, označovaná jako preventivní zábrana) a úmrtností (napřÍklad dětská úmrtnost, označovaná jako positivní zábrana). Malthusovou odpovědí na optimismus bylo, že charakterizoval tyto nevyhnutelné zábrany jako dÚsledky zlořádu a bídy. Ve druhém vydání (1803) své tvrdé vývody zmírnil tím, že k preventivním zábranám připočetl morální omezení (mínil pozdější uzavírání sňatkÚ), u nichž připouštěl, že nejdou na vrub zlořádu ani bídě.
Malthusova teorie předpokládala, že podmínky dělnické třídy mají tendenci k životnímu minimu, protože efekt vyšších platÚ je rychle smazán rustem populace, a že pomoc ze strany státu je sebevražedný čin. O chudinském zákonu říkal, že "zvýší populaci, aniž by zároveň zvýšil výrobu nutných potravin" (s.97). Malthus podcenil schopnost lidí omezovat rust své rodiny v zájmu zvýšení její životní úrovně, i možnost zlepšením zemědělské výroby zvýšit výrobu potravin, čímž mu oponovali W. N. Senior a McCu11och. Malthus však nikdy nezavrhl možnost nalezení reformní cesty, která by pracující třídě pomohla. Přesvědčoval, že spíše než manufakturní výroba by mělo být povzbuzeno zemědělství, aby se vyrábělo víc potravin, a také veřejné vzdělání, jež by zvýšilo schopnost chudých dostát závazkÚm morálního omezení.
Malthus měl námitky vÚči možnosti nepřetržitého hospodářského rustu, a proto Jse zapletl do "spom o nadbytek". Předevšínťve svých Principech politické ekonomie (1820) zpochybnil vím, že úspory a investice jsou vždy prospěšné. Zastával názor, že vlivem úspor mÚže sice dojít k vyšší výrobě zboží než jeho spotřebě, ale za takovým nadbytkem následuje deprese. Pochyboval, že by koupěschopnost pracující třídy automaticky rostla stejně rychle jako schopnost společnosti investovat a vyrábět. Tvrdil, že v dÚsledku toho nelze udržovat. úroveň investic, která by zaručovala plnou zaměstnanost, a že úroveň, která udržena být mÚže, k plné zaměstnanosti nevede. Jeho přesvědčení o potřebě rovnováhy mezi investicemi a spotřebou či poptávkou ho přivedly k obhajobě projektů veřejných prací a k positivnímu pohledu na luxus a zaměstnávání služebnictva.
Nejvýznamnějším klasickým politickým ekonomem vedle A. Smithe byl David Ricardo (1772- 1823). Ricardo, který zbohatl na burze, opustil svět obchodu a usadil se na venkově. V roce 18 19 byl zvolen do parlamentu. Jeho hlavní dílo, Principy politické ekonomie a zdanění (The Principles of Political Economy and Taxation, 18 17), uvedlo do ekonomické analýzy možnosti a potíže deduktivního uvažování na základě minima předpokladů. Ekonomové té doby společně předpokládali, že návratnost investice postupem času klesá na úroveň příliš nízkou, aby mohla podpořit stálý růst. Výsledek byl nazýván stacionární stav. Děsivého přízraku tohoto st::vu využil Ricardo ve své známé kritice obilních zákonů. Tyto zákony tvořily bariéry pro dovoz levného obilí, a garantovaly tak vysoké ceny obilí britského. Ricardo se pokoušel ukázat, že pokud se neumožní přístup levnějších zemědělských produktů na britský trh, brzy se ustálí stacionární stav. Toto tvrzení se opíralo o princip snižování výnosÍl z půdy. Aby se nasytila rostoucí populace, bude muset být zúrodňována stále méně úrodná zem. V dÍlsledku toho budou stejné investice kapitálu a práce do pÍldy vynášet stále méně. Ricardovým záměrem bylo objasnit, jaké důsledky to bude mít pro rozdělování dÍlchodů, ziskÍl a mezd mezi tři společenské třídy - vlastníky půdy, majitele manufaktur a pracující. Z dÍlvodu obdělávání méně úrodné pMy narostla cena úrodnější půdy a nájemní farmáři ve svém soutěžení o lepší půdu vyhnali na maximální výši nájemné placené majitelÍlm. Farmaření na stále neúrodnější pÍldě následně zvýšilo ceny zemědělských produktů, čímž se zvýšily mzdy, protože pracující byli nuceni vydělávat víc, aby se uživili. Protože mzdy a zisky jsou vypláceny z částky zbylé po zaplacení nájemného, znamenaly vyšší mzdy nižší zemědělské zisky. Protože však ekonomika soutěže mÍlže mít jen jednu mím zisku, vede nižší zisk v zemědělství k poklesu zisku i v jiných odvětvích. Omezovat import levného obilí do Anglie znamená požadovat nárÍlst vlastní britské výroby obděláváním méně úrodné půdy a utrpět ztrátu a pokles míry zisku.
Zájem o zahraniční obchod vedl Ricarda k formulování teorie komparativní výhody. Touto teorií demonstroval výhodnost volného obchodu způsobem, kterým předčil Smithe, a zdůraznil také výhody, které Anglii přinese soustředění se na manufakturní výrobu. Teorie útočila i na majitele pÍldy (které Ricardo považoval za neproduktivní), těžící z vysoké ceny britského obilí. RicardÍlv názor, že zájmy vlastníkÍl pÍldy vždy stojí proti zájmům ostatních tříd, znamenal v zemi, v níž byli majitelé pÍldy tradičně vnímáni jako reprezentanti stálých zájmů národa, něco mimořádného. Nepřekvapuje, že Ricardo odmítl Malthusovu teorii nadbytku s její obranou spotřeby luxusního zboží. Spoléhal se na Sayův zákon, který říkal, že poptávka po zboží roste stejnou měrou jako výroba, na čemž ukazoval, že vznik nadbytku není možný. Pro ekonomiku volné soutěže je plná zaměstnanost normálním rovnovážným stavem.
Posledním velkým dílem klasické politické ekonomie byly Principy politické ekonomie (1848) J. S. MILLA, nesporná "bible ekonomů" dmhé poloviny devatenáctého století. Toto dílo, kromě toho, že představuje pokrok v analýze mezinárodního obchodu a úroků, je nejznámější rozlišením mezi výrobou, kterou autor pokládá za podřízenou přirozeným zákonÍlm, a rozdělováním, jež závisí na institucích v určitém stupni podřízených lidské kontrole. Tímto rozlišením Min našel v klasické politické ekonomii místo pro ekonomickou reorganizaci a morální reformu, které byly jeho nejhlubším zájmem. Nejdůležitější mezi reformami, které prosazoval, bylo vzdělání pro pracující třídy a potřeba plánování rodiny. Mill také našel roli pro odbory - zlepšovat podmínky dělníkÚ. Zprvu zastával obvyklý názor, že odbory zabraňují zaměstnavatelÚm, aby na základě vzájemné dohody platili nižší mzdu než jakou určuje trh. Později Mill tento postoj zvážil a odmítl teorii mzdového fondu, podle níž suma všech mezd, které mohou být vyplaceny dělníkÚm, je vázána na minulý výkon ekonomiky. Zvláště mezi lidem byla tato idea používaná k dÚkazu, že k nárústu mezd u jedné skupiny dělníkÚ mÚže dojít jen na účet jiné skupiny dělm'kÚ. Millovo zřeknutí se teorie mzdového fondu znamenalo, že odbory mohly být chápány jako instituce, jež mohou získat vyšší mzdy přinucením zaměstnavatelÚ rozdělit mezi dělníky kapitál, který by byl uložen nebo spotřebován vlastníkem. Millúv zájem o problematiku práce jej také dovedl k argumentu, že jestliže proces zavádění nových strojÚ postihuje dělnickou třídu, musí vláda najít zpÚsob zmírnění dopadu mechanizace. Známější jsou Millovy návrhy na podporu drobných vlastníkÚ púdy a malých podnikú v majetku dělníkÚ, a jeho přehodnocení ideje stacionárního stavu. Protože znamená-li tento stav, že "když není nikdo chudý, nechce být nikdo bohatší", je to podle Milla konec lidského zápasu s přírodou a možnosti velkého morálního pozvednutí.
Mill je svou všeobecnou podezřívavostí k vládě a zároveň ochotou uznat výjimečné situace, které ospravedlňují její činnost, i zájmem o prospěch pracujících a zároveň trváním na tom, že reformy musí být v souladu s ekonomickou vědou, dokonalým představitelem klasické politické ekonomie. TAR

odkazy
1" O'Brien, O.P.: The Classical Economists. Londýn: Oxford Univer~ity Pre~s, 1975.
Malthus, T.: An Essay on the Principle oť Population, ed. A. Flew. Harmondsworth: Penguin, 1971.
Ricardo, O.: The Principles ť!ť Political Economy and TaxalÍon. V: The Works (!ť David Ricardo, sv. I, ed. P. Sraffa. Cambridge: Cambridge University Press, 1951.
literatura
Coats, A.W. ed.: The Classical Economists and Economic Po/icy. Londýn: Methuen, 1971.
Winch, O.: The emergence of economics as a science. V: The Fontana Economic History oťEurope, sv. 3: The lndustrial Revolution, ed. Car10 Cipolla. Londýn: Collins/Fontana, 1973.